Vloženo: 13.4.2016, Typ: Jiné, Vydáno: 13.4.2016
Pod vrcholem Červené hory v keprnickém masivu vyvěrá pramen, který je odedávna předmětem zájmu lidí z blízkého i dalekého okolí. A nejen lidí. Podle pověsti začal příběh Vřesové studánky už ve 14., 15. či 16. století, když místní lovec v její blízkosti střelil jelena. Jestli pak zraněné zvíře položil do studánky lovec nebo k ní jelen doklopýtal sám není jasné, ale sotva prý voda ze studánky smočila ránu, jelen vyskočil a utekl. Za nějaký čas i lovec úspěšně použil vodu pramene k vyléčení vlastního očního neduhu.
Jiná verze příběhu tvrdí, že jelena složil žerotínský myslivec Franz Niewall z Rejhotic, jehož rodinu později voda ze studánky dokonce vyléčila z lepry. Z vděčnosti nechal Niewall namalovat na dřevěnou desku obraz Spasitele s pěti ranami. Krev z ran chytají lidé do kalichu a pijí ji jako zázračný nápoj. Deska měla být pověšena na zděná boží muka a později, když se zázračné uzdravení rozkřiklo a přicházeli další poutníci, přemístěna do kapličky nového poutního místa.
Původní název Heidebrünnel je mnohoznačný, už proto, že v němčině se vyskytuje psaný jako Heide-, Haide-, Heyde- či v obráceném slovním pořadí. Může znamenat studánku vřesovou, ve vřesovišti, studánku na holi či pláni, pláň se studánkou či prameny. Pověsti o léčivé „božie vodě“ by tak mohly mít mnohem starší kořeny.
V pověsti zmiňovaná kaplička byla postavena pravděpodobně ve druhé polovině 17. století v závěru masivní násilné rekatolizace. Země byla zničena po třicetileté válce, poddaní ožebračeni a donuceni přijmout katolictví. Selské povstání na losinském panství bylo vojensky potlačeno a v roce 1662 podepsal vídeňský císař rozsudek smrti nad jeho vůdci. Lidé změnili víru, především však uvěřili pověrám.
V roce 1653 majitel losinského panství Přemyslav III. ze Žerotína přestoupil na katolickou víru a oženil se s Alžbětou Juliánou z Oppersdorfu. Po Přemkově smrti v roce 1673 převzala správu panství jeho sestra Angelína Sybila hraběnka von Galle. Obě ženy byly silně ovlivněny jezuity, kteří horlivě podporovali zakládání poutních tradic. Je možné, že stavba první kaple na Červené hoře spadá ještě do tohoto období.
Na mapě z roku 1739 je kaple již zakreslena a vedle ní ještě jeden objekt. V roce 1756 nechal Jan Ludvík ze Žerotína postavit u pramene novou kapli. Jiný zdroj uvádí stavbu nové kaple až k roku 1776 a jako stavebníka majitele sklárny v Andělském žlebu Seewalda. Ten snad nechal vybavit kapli také vyřezávaným sousoším Piety. Za josefínských reforem byla kaple v roce 1788 zavřena a obraz Spasitele přenesen do losinského kostela, kde je umístěn dodnes. Po několika letech byly poutě obnoveny a kolem roku 1800 dostal Wenzel Löckel z Koutů od losinské vrchnosti povolení ke stavbě nové kaple na své náklady.
Od r. 1802 patřilo panství Liechtensteinům. Vedle kaple vznikla asi roku 1820 pro poutníky útulna; ta byla později přebudovaná na hostinec a k němu byl 1828 přistavěn ještě další objekt. Nová, tentokrát už kamenná kaple byla na novém místě postavena v letech 1845-6 a roku 1850 vysvěcena.
V roce 1892 stará útulna vyhořela, ale již o rok později byla postavena nová dřevěná chata s kamennou podezdívkou. Asi roku 1904 byla chata prodloužena k západu a roku 1913 byla k jihu přistavena veranda. V roce 1908 byl odstraněn přístřešek nad studánkou.
Lokalita kolem roku 1900: Starý zděný kostelík z roku 1846 a chata z roku 1893.
Kaple byla v roce 1921 poškozena živelnou pohromou. V důsledku přívalových lijáků se dalo do pohybu 16 hektarů plochy s 50 000 m3 lesní půdy a porostem. V letech 1926 až 1927 došlo proto k její přestavbě. Nad studánkou byla v roce 1934 postavena kamenná kaplička, která stojí doposud.
Sesuvy kolem lokality v roce 1921: Chata a kostelík jsou vpravo nahoře. Doprava jde široká horizontální cesta, sesuv začíná nad ní. Vpravo jde cesta šikmo dolů, sesuvy začínají na a nad cestou.
Nový kostelík sloužil až do roku 1946, kdy po zásahu bleskem vyhořel. Chata na Vřesové studánce měnila po 2. světové válce několikrát majitele, správce či nájemce. Mezi lety 1953 a 1964 byla po částech opravována a přestavována, ale v roce 1988 už byla v havarijním stavu a musela být stržena.
Po celou dobu, kdy v prostoru Vřesové studánky není chata ani kostelík, lokalitu navštěvují hojně turisté, kteří jsou spokojeni, někteří dokonce nadšeni přírodou, výhledem, geniem loci. Současně se také ozývají hlasy, které tvrdí, že bez chaty s restaurací a bez kostela to není ono. Ze stručné historie je zřejmé, že během existence kaplí a chat se názory na smysl budování staveb na tomto místě lišily.
Lokalita asi rok 1938: Nový kostelík z roku 1927 a rozšířená chata s přístavky. Vlevo dole zastřešená studánka.
Pro opětovné vybudování chaty a kostelíka mluví několik důvodů. Historická existence objektů, potřeba ochrany, odpočinku a duchovního povznesení návštěvníků, rozvoj cestovního ruchu a zaměstnanosti v chudém regionu. Proti stavbám se také najdou důvody - nadbytečnost, neúcta k přírodě, konzumní přístup.
Zcela zásadní otázkou obnovy památek je, kam až se chceme při kopírování minulosti vracet a zda budeme kopírovat vše, lepší i horší. To, že kaplička či kostelík stály u studánky od druhé poloviny 17. století a útulna od prvé čtvrtiny 19. století je historický argument. Na Červené hoře se konaly mše a putovala tam procesí s masovou účastí, což nepopiratelně přispívalo k tělesné i duchovní kondici účastníků. To se ovšem chodilo z Losin či z Rejhotic; z Kout vedla strmě vzhůru lesní cesta, žádná asfaltka ani makadamka.
Stovky ba tisíce let na Červené hoře nestála žádná stavba. Kaplička přišla až v době protireformace a tehdy potřebných zázraků. Na rozdíl od doby prvních procesí jsou dnes občerstvovací a ubytovací možnosti přímo na hřebenu, na Červenohorském sedle (autobus, 3,5 km) či na Šeráku (lanovka, 6 km). Při současných možnostech informací a vzdělávání snad každý návštěvník hor ví, že hory jsou svým způsobem střípkem divočiny, kam by návštěvník měl chodit s rozmyslem a respektem. Většina milovníků hor si přeje mít co nejvíc takových klidných míst, kde je s nimi jen Bůh a kolem nich příroda. Když Mojžíš a později Ježíš odešli rozjímat na horu, aby tam nerušeně rozmlouvali se svým Bohem, nestál tam ani kostel ani kaple. O hospodě nemluvě.
Cestovní ruch může Jeseníkům a jejich obyvatelům přinést růst životní úrovně. Podmínkou je, že návštěvníkům je co nabídnout. A tady existují limity: pokud umožníme zástupům návštěvníků sešlapat, utrhnout či ulovit vše, co jim přijde do cesty, další neuvidí nic nebo už vůbec nepřijdou. Bez stanovení únosnosti může mít cestovní ruch fatální následky.
Zaměstnanost je podobně sporným argumentem. Zaměstnanci spojení s cestovním ruchem často přicházejí z vnitrozemí (a zase tam odcházejí), o majitelích nemluvě.
MILAN MÁTL, VÁCLAV MACH