Vloženo: 21.8.2015, Typ: Jiné, Vydáno: 21.8.2015
Co si představíte, když se řekne divočina? Exotické pralesy Amazonie či rovníkové Afriky plné stovek druhů rostlin a živočichů? Nebo si dokážete vybavit i něco blízkého, co bychom mohli mít doma za humny a co by mohlo být naším domovem?
Divočina je pro mnoho lidí pravým opakem domova. Bývá vnímána jako místo nekultivované, neobydlené a nebezpečné. Oproti tomu domov představuje místo bezpečí, kam lze uniknout před nástrahami světa. Je to důvěrně známý kontrolovaný prostor, ve kterém se orientujeme a kterému rozumíme. Jeho stabilita nám dává pocit klidu a řádu. Domov je pevný bod v našem životě, kam se můžeme kdykoli vrátit a kde jsme vždy vítáni.
Proč je divočina jen zřídka spojována s pocitem domova? Podle britské antropoložky Mary Douglas tkví jádro problému v tom, že divočinu nekontrolujeme. Divočina pro většinu lidí nemá řád, vše se v ní bez ladu a skladu překrývá, což lidi zneklidňuje. Neuspořádanost divočiny tak stojí proti pořádku domova. Život současného člověka se odehrává z 90 % v budovách, v kontrolovaných a předvídatelných prostorách. Věci zde mají svá místa, opakují se a umožňují nám žít bez strachu z každé příští vteřiny. Stabilita našeho současného života tak stojí proti permanentní změně a nahodilostem odehrávajícím se v divočině.
K divočině mají lidé odpradávna rozporuplný vztah. Vyvolává v nich úctu i strach, nadšení i obavy, pocit bezpečí i ohrožení. Samotný původ slova divočina odkazuje ke dvěma významům: dievs = boží nebo dỹkas = nečinný, prázdný. Tyto dva výklady odrážejí dva přístupy k divokým územím. Zatímco první ponechává divoká území, jakožto místa vyvolávající náboženskou bázeň či romantický údiv, samovolnému vývoji, druhý se snaží tomuto „prázdnému prostoru“ vtisknout řád a dát mu význam.
Tento přístup v českých zemích, ostatně jako v celé Evropě, v posledních staletích dominuje. Kvůli němu z naší krajiny postupně zmizela divočina. Pořádek našich domovů a měst jsme úspěšně aplikovali na vnější prostředí tak, že 99,7 % území nyní odpovídá našim představám o řádu. Lesy jsou jednodruhové a stromy v nich rostou pěkně v řadách. Řeky tečou z hor rovnou do moře. Tam, kde hrozí, že by se vylily, postavili jsme přehrady. Zamokřená území jsme vysušili a zkultivovali. Neužitečná a „škodlivá“ zvířata jsme vyhubili. Přesto jsme nedosáhli klidu a cosi nám v naší obhospodařované krajině chybí.
Česká divočina
I v české krajině je místo pro divočinu. Stále početnější skupina lidí z řad laické i odborné veřejnosti volá po návratu šelem a rozšiřování bezzásahových a neregulovaných území. Masivní podporu získala divočina zejména v roce 2011, kdy se značná část české veřejnosti postavila proti kácení stromů v územích ponechaných přírodě v šumavském národním parku.
V každém z našich národních parků nebo v národních přírodních rezervacích jsou některá místa vyčleněná výhradně divoké přírodě. Divočina, to jsou místa ponechaná jen sama sobě a obdivu ohleduplných návštěvníků: tisíciletá rašeliniště, pralesy v národních parcích či volně tekoucí řeky, které si mohou vybírat svoji cestu. Anebo vzácní vlci, vydry, rysi nebo orli – divoká zvířata, jež si opět našla domov v naší krajině. Lidé do národních parků a rezervací přicházejí kvůli prožitkům a za poznáním, které jinde nemohou získat. V divoké přírodě nacházíme klid, uvolnění a oddych, léčení, útočiště před vyčerpávající civilizací, inspiraci...
Čím dál víc lidí si přeje, aby divočina u nás zdomácněla. Přejeme si to i my, a proto již řadu let bojujeme za tato místa, monitorujeme velké šelmy, chráníme vzácná rašeliniště a vodíme lidi do přírody. Abychom do ochrany divočiny zapojili co nejvíce lidí, spojili jsme síly s dalšími významnými partnery napříč obory a spustili jsme projekt s názvem Česká divočina.
Projekt získal podporu z Norských fondů a podílí se na něm také Katedra environmentálních studií Masarykovy univerzity, která pracuje na průzkumu postojů české veřejnosti k ochraně divočiny. Lipka – školské zařízení pro environmentální vzdělávání připravuje terénní a výukové programy o divočině pro středoškoláky a vysokoškoláky. Hnutí DUHA Olomouc pořádá výukové programy o velkých šelmách, informační stánky a Vlčí hlídky. O projektu a divočině bude mimo jiné psát časopis Sedmá generace.
Česká divočina má za sebou již první výsledky. Rysí a Vlčí hlídky, které pomáhají chránit a mapovat výskyt velkých šelem na Šumavě, v Pošumaví a na česko-slovenském pomezí, mají za sebou další úspěšný ročník. Zapojilo se celkem 205 dobrovolníků, kteří kromě stovek důkazů o přítomnosti velkých šelem měli letos štěstí i na setkání s divokým rysem a dalšími vzácnými zvířaty. Návratu šelem do naší krajiny se věnuje také film režiséra Jana Svatoše CAUSA CARNIVORA, který měl již svou premiéru v Praze i v Brně. Další promítání se chystají na podzim, ale již nyní si jej můžete koupit v šelmím e-shopu (https://obchod.selmy.cz). V následujících týdnech se s naším divočinovým stánkem vydáme na tour po hudebních festivalech. Na nich budeme návštěvníky informovat o místech, kde mohou divočinu najít, a koho a co tam mohou potkat. Pro ochranu divočiny jsou důležité také prožitky a poznávání divočiny. Tyto dvě důležité věci nabízí již tradiční akce s názvem Týden pro divočinu, kdy vás na celý týden vezmeme pracovat do přírody.
K čemu divočinu potřebujeme
Území s divokou přírodou je domovem mnoha vzácných rostlin a živočichů. Přestože divočinových míst po celé Evropě spíše ubývalo, populace některých druhů na starém kontinentě dosud přežívají. Vybrali jsme z jejich řad sedm statečných, kteří pro svoje přežití potřebují právě divokou neregulovanou přírodu. Jsou jimi: rys ostrovid, tetřev hlušec, orel skalní, roháč obecný, mlok skvrnitý, kočka divoká a ohnivec šarlatový. Česká divočina ovšem poskytuje domov také vlkům, medvědům, jeřábům, bobrům, sokolům a mnohým dalším živočichům. Nejen pro ně bychom rádi uvolnili v krajině prostor, aby se k nám mohli vracet.
Proč bychom do naší hezky upravené české krajiny měli vpouštět zpět živočichy, které se nám podařilo vypudit? Jaký užitek můžeme mít z divokého lesa plného tlejícího dříví a neprostupné vegetace? Proč bychom v naší domácí krajině měli strpět takový nepořádek? Pokud nám jako argument nepostačuje to, že bychom měli respektovat a chránit nejen domov svůj, ale také domov ostatních organismů, je zde mnoho jiných důvodů. Za prvé je divočina krásná. Mnozí návštěvníci Šumavy se shodnou na tom, že jim připomíná krajinu Skotska, Skandinávie či Kanady. Když můžeme mít divočinu za humny, proč za ní jezdit do zahraničí?
Za druhé je divočina zdrojem nevšedních zážitků. Neplatí zde lidské zákony. Člověk se tak může uvolnit. Je zde přírodou plně obklopen, což mnohým přináší libé pocity. Za třetí se můžeme z divočiny hodně dozvědět, a to nejenom o sobě, ale především o fungování ekosystémů. Čtvrtý důvod je ekonomický. Mnohé studie ukazují, že finanční přínosy z turistiky převyšují příjmy z hospodářského využití (např. z prodeje vykáceného dřeva). Za páté, společnost usilující o trvale udržitelný rozvoj (takový, který nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů) se bez divočinových oblastí neobejde.
Co pro to můžeme udělat my?
Co bychom měli dělat, aby u nás byla divočina doma? Hnutí DUHA má jasnou vizi.
V nadsázce lze říci, že bychom měli být líní. Jde o to, nedělat nic! Divočinu totiž nelze vytvořit, lze ji pouze připustit. Je třeba vybrat dostatečně velkou lokalitu a dlouhodobě omezit zásahy do jejího vývoje. V divočinové lokalitě musí jít především o přírodní procesy, které mohou vést k předem neodhadnutelným výsledkům. Je proto nutné, abychom byli otevřeni. Veškeré fáze budou totiž dočasné. Právě o uchování průběžných proměn divokých ekosystémů jde v ochraně divočiny především.
Nejde o ponechání krajiny bez jakéhokoli vlivu člověka (což by bylo v dnešních podmínkách znečištění ovzduší, klimatických změn apod. iluzorní), nýbrž o obnovu přirozené dynamiky vybraných ekosystémů. Hnutí DUHA proto navrhuje k národním parkům vybrat ještě několik dalších vhodných, velkých ploch s relativně přirozenými biotopy o rozloze nejméně tisíců hektarů a ponechat je divoké přírodě a přirozeným disturbancím (polomy a jiné kalamity). Nabízí se například rušené vojenské újezdy či hřebenové partie našich hor. Divoká příroda v naší krajině by měla být otevřená lidem. Chceme, aby tam turisté mohli nejen chodit na výlety a poznávat detailně její krásy a tajemství, ale směli třeba i přenocovat.
autor: LUKÁŠ KALA
Text vyšel v magazínu pro dárce Hnutí DUHA Evergreen 2/2015.
www.facebook.com/ceskadivocina