Vřesová studánka, chata a kaple

Vloženo: 27.3.2016, Typ: Jiné, Vydáno: 27.3.2016

Pod vrcholem Červené hory v keprnickém masivu vyvěrá pramen, který je odedávna předmětem zájmu lidí z blízkého i dalekého okolí.

A nejen lidí. Podle pověsti začal příběh Vřesové studánky dávno, snad ve 14., 15..či 16. stol, když místní lovec někde poblíž střelil jelena. Jestli pak zraněné zvíře položil do studánky nebo k ní jelen doklopýtal sám, sotva že voda smočila ránu, jelen vyskočil a utekl. Za nějaký čas prý lovec úspěšně použil vodu pramene k vyléčení svého vlastního těžkého očního neduhu.

Jiná verze už ví, že jelena složil žerotínský myslivec Franz Niewall z Rejhotic, jehož rodinu později voda z Vřesové studánky dokonce vyléčila z lepry. Z vděčnosti nechal Niewall namalovat na dřevěnou desku obraz Spasitele s pěti ranami; krev z ran chytají lidé do kalichu a pijí ji jako zázračný nápoj. Deska měla být pověšena na zděná boží muka a později, když se zázračné uzdravení rozkřiklo a přicházeli poutníci, přemístěna do kapličky nového poutního místa.

Podstatou tradice úcty k  místu je nesporně sám pramen. Možná, že léčivé účinky jeho vody vypozorovala opravdu nejdříve zvířata, než k němu po nejméně dalších 300 let přicházeli hojit své rány a bolesti i lidé.

Původní název Heidebrünnel je mnohoznačný, už proto, že v němčině se vyskytuje psaný jako Heide-, Haide-, Heyde- či v obráceném slovním pořadí. Může znamenat studánku vřesovou, ve vřesovišti, studánku na holi či pláni, pláň se studánkou či prameny, může pocházet i z označení studánky jako pohanské. Pověsti o léčivé vodě („Božie vodě“ z 14. století) by tak mohly mít mnohem starší kořeny.

V pověsti zmiňovaná kaplička byla postavena zřejmě až ve druhé polovině 17. století v závěru masivní násilné rekatolizace. Země byla zničena 30-letou válkou, poddaní ožebračeni a donuceni přijmout katolictví. Selské povstání na losinském panství bylo vojensky potlačeno, v r. 1662 podepsal vídeňský císař rozsudek smrti nad jeho vůdci. Lidé změnili víru, především však uvěřili pověrám. V r. 1666 došlo k prvnímu soudnímu řízení s čarodějnicemi; vinnými uznáni a upáleni byli ale až další obžalovaní v procesech, které začaly v Losinách r. 1678 a táhly se do r. 1692.

V roce 1653 majitel losinského panství Přemyslav III. ze Žerotína přestoupil na katolickou víru a oženil se s Alžbětou Juliánou z Oppersdorfu (1633-69). Po Přemkově smrti v roce 1673 převzala správu panství jeho sestra Angelína Sybila hraběnka von Galle (do 1686). Obě ženy byly silně ovlivněny jezuity, kteří horlivě podporovali zakládání poutních tradic. Je možné, že stavba první kaple na Červené hoře spadá ještě do tohoto období.

Na mapě z r. 1739 je kaple už zakreslena a vedle ní ještě jeden objekt.

V r. 1756 nechal Jan Ludvík ze Žerotína postavit u pramene novou kapli; jiný pramen uvádí k r. 1776 jako stavebníka nové kaple majitele sklárny v Andělském žlebu Seewalda. Ten snad nechal vybavit kapli také vyřezávaným sousoším Piety.

 Za josefínských reforem byla kaple 1788 zavřena a obraz Spasitele (s datem 1671) přenesen do losinského kostela, kde je dodnes. Poutě ale byly po několika letech obnoveny a kolem roku 1800 dostal Wenzel Löckel z Koutů povolení od losinské vrchnosti ke stavbě nové kaple na své náklady.

Od r. 1802 patřilo panství Liechtensteinům. Asi r. 1820 vznikla vedle kaple útulna pro poutníky, později sloužila jako hostinec; 1828 byl přistavěn ještě další objekt.

1845/6 byla postavena tentokrát už kamenná kaple na novém místě; vysvěcena byla 1850. V letech 1859/69 musela být kaple podepřena pilíři, byla ale byla rozšířena

V roce 1892 stará útulna vyhořela. O rok později byla postavena nová dřevěná chata s kamennou podezdívkou. Asi r. 1904 byla chata prodloužena k západu a 1913 byla k jihu přistavena veranda.

1908 odstraněn přístřešek nad studánkou.

Kaple byla poškozena během velké živelné pohromy v r. 1921. V důsledku přívalových lijáků se dalo do pohybu 16 hektarů plochy s 50 000 m3 lesní půdy a porostem.. V letech 1926/7 došlo proto k její přestavbě.

Nad studánkou byla postavena kamenná kaplička (1934), která stojí doposud.

Nový kostelík sloužil do r. 1946, kdy po zásahu bleskem vyhořel.

Chata na Vřesové studánce měnila po 2. světové válce rychle majitele, správce či nájemce, byla opravována a přestavována po částech od r. 1953 do r. 1964, ale v r. 1988 už byla v havarijním stavu a musela být stržena.

Po celou dobu, co v prostoru Vřesové studánky není chata ani kostelík, navštěvují lokalitu turisté, kteří jsou spokojeni, někteří dokonce nadšeni přírodou, výhledem, geniem loci. Současně se také ozývají kritické hlasy, které tvrdí, že bez chaty s restaurací a bez kostela to není ono. Ze stručně podané historie je zřejmé, že během relativně krátké existence kaplí či kostelíku a ještě kratší existence chat se názory na smysl budování takových staveb na podobně exponovaném a přitom málo výnosném místě vždy hodně lišily. V dalších odstavcích se pokusíme srovnat dnešní možnosti (návrh výstavby chaty a kostelíku) s požadavky moderní ochrany přírody a bezpečnosti.

Pro znovuvybudování chaty a kostelíka mluví několik důvodů. Historická existence objektů, potřeba ochrany, odpočinku a duchovního povznesení návštěvníků, rozvoj cestovního ruchu a zaměstnanosti v chudém regionu. Proti stavbám se také najdou důvody - nadbytečnost, neúcta k přírodě, konzumní přístup.  

Zcela zásadní otázkou obnovy památek je, kam až se chceme při kopírování minulosti vracet a zda budeme kopírovat vše, lepší i horší. To, že kaplička či kostelík stály u studánky od druhé poloviny 17. století a útulna od prvé čtvrtiny 19. století je historický argument. Na Červené hoře se konaly mše a putovala tam procesí s masovou účastí, což nepopiratelně přispívalo k tělesné i duchovní kondici účastníků. To se ovšem chodilo z Losin či z Rejhotic a z Kout vedla strmě vzhůru lesní cesta, žádná asfaltka či makadamka.

Stovky ba tisíce let na Červené hoře nestála žádná stavba. Kaplička přišla až v době protireformace a tehdy potřebných zázraků. Na rozdíl od doby prvních procesí jsou dnes občerstvovací a ubytovací možnosti přímo na hřebenu, na Červenohorském sedle (autobus, 3,5 km) či na Šeráku (lanovka, 6 km). Při současných možnostech informací a vzdělávání snad každý návštěvník hor ví, že hory jsou svým způsobem střípkem divočiny, kam by měl člověk chodit s rozmyslem a respektem. Většina milovníků hor si přeje mít co nejvíc takových, člověkem dosud nezdevastovaných klidných míst, kde je s nimi jen Bůh a kolem nich příroda. Konečně, když Mojžíš a později Ježíš odešli rozjímat na horu, kde mohli nerušeně rozmlouvat se svým Bohem, nestál tam ani kostel ani kaple. O hospodě nemluvě.

Cestovní ruch může Jeseníkům a jejich obyvatelům přinést růst životní úrovně. Podmínkou je, že návštěvníkům je co nabídnout. A tady existují limity: pokud umožníme prvním návštěvníkům sešlapat, utrhnout či ulovit vše, co jim přijde do cesty, ti v pořadí druzí neuvidí nic a ti třetí už vůbec nepřijdou. Jinými slovy – bez stanovení únosnosti může mít CR fatální následky.

Zaměstnanost je podobně sporným argumentem. Zaměstnanci přicházejí z vnitrozemí (a zase tam odcházejí), o majitelích nemluvě.

Lokalita leží ve II. zóně CHKO, která vytváří ochranné pásmo zóny I. Druhou zónu zde tvoří přírodě blízká společenstva v úrovni horní hranice lesa. Vřesová studánka se nachází v regionálním biocentru 476 Šerák – Keprník. Po hřebenu nad Vřesovou studánkou prochází osa nadregionálního biokoridoru K 85. Téměř souběžně vede hranice přírodní rezervace Sněžná kotlina. Prameniště na svahu Červené hory je v ochranném pásmu vodního zdroje II.stupně
Stavba sama se nachází na území soustavy Natura 200 – evropsky významné lokality Keprník a ptačí oblasti Jeseníky. Předmětem ochrany EVL jsou aktivní vrchoviště, rašelinný les, acidofilní smrčiny, alpínská a boreální vřesoviště, silikátové alpínské a severské trávníky, vlhkomilná vysokobylinná lemová společenstva hoského až alpínského stupně, chasmofytická vegetace silikátových skalek, bikové bučiny a lokalita výskytu střevlíka hrbolatého (Carabus variolosus). Předmětem ochrany ptačí oblasti jsou populace jeřábka lesního (Bonasa bonasia), chřástala polního (Crex crex) a jejich biotopy. Už současná frekvence návštěvníků je zřejmě jedním z podstatných důvodů, proč nejsou po delší dobu v okolí studánky pozorováni ani jeřábek ani linduška horská (Anthus spinoletta) či pěvuška podhorní (Prunella collaris).

Samotná plocha bývalé chaty a kostelíka je biotop řady X – silně postižený lidskou činností. Na tuto plochu navazují, resp. do ni přecházejí okolní přírodní biotopy subalpínského bezlesí, často vysoké přírodovědné hodnoty. Konkrétně se jedná o:

- zapojené alpínské trávníky na svahu a hřebenu Červené hory (A1.2, na hřebenu i A1.1),
- subalpínskou keříčkovou (brusnicovou) vegetaci na hřebenu a svahu (A2.2),
- subalpínské vysokobylinné nivy (A4.2 podél pěšiny ke studánce) a trávníky (A4.1 pod a
  nad devastovanou plochou X),
- acidofilní vegetaci alpínských skal (A6B podél hřebene).

Významné jsou také třtinové a papratkové smrčiny (L9.1 a L9.3) v těsném okolí, vrchoviště se šlenky a pod studánkou prameniště (R1.4).

K typickým zástupcům flóry alpínských trávníků náleží trsnatá sítina trojklanná (Juncus trifidus), šicha oboupohlavná (Empetrum hermaphroditum), zvonek okrouhlolistý sudetský (Campanula rotundifolia subsp. sudetica), zvonek vousatý (Campanula barbata)  nebo hořec tečkovaný (Gentiana punctata). Na skalkách Červené hory přežívá v několika exemplářích vzácná ostřice skalní (Carex rupestris). Při okraji vrchovišť roste bradáček srdčitý (Listera cordata). Z dalších chráněných rostlin v lokalitě jsou asi nejohroženější: oměj šalamounek (Aconitum callibotryon), jestřábník oranžový (Hieracium aurantiacum), jestřábník chlupáček  (Hieracium piiosella), koprníček bezobalný (Ligusticum mutellina), plavuň vidlačka (Lycopodium clavatum), rybíz skalní (Ribes petraeum), lněnka alpská (Thesium alpinum), violka žlutá sudetská (Viola lutea subsp. sudetica), vratička měsíční  (Botrychium lunaria), sasanka narcisokvětá (Anemone narcissiflora),z trav kostřava nízká (Festuca supina).

Příkré svahy Hrubého Jeseníku jsou ohrožovány sesuvy, jako tomu bylo v letech 1921 nebo 1997. Přímými příčinami jsou:

- přerušení souvislých půdních horizontů zakládáním liniových staveb (lesních komunikací) napříč svahy,
- přetížení pokryvu na svazích nahromaděním materiálu, např. navážky komunikací nebo výsadba nepůvodní vegetace s vysokou hmotností,
- otřesy a vibrace například při při těžbě dřeva a dopravě,  
- činnost vody - pronikání do puklin, mrznutí a tání, proudění podzemní vody,
- zvětrávání hornin způsobující snížení soudržnosti,
- změny ve složení porostů - kořeny stromů udržují stabilitu svahu jednak mechanickým působením, jednak odčerpáváním vody pro svou potřebu; mj. ovlivňují tok vody průseky;
- na svazích porostlých smrkovými monokulturami vznikají sesuvy, protože plošný kořenový systém smrku, rozprostírající se těsně pod půdním povrchem, půdu nedostatečně stabilizuje.

V údolí Hučivé Desné můžeme zaznamenat všechny uvedené příčiny vzniku sesuvu. Pohyby pokryvných a svahových útvarů ve formě ploužení, tj. v mm za rok, jsou zpočátku nepozorovatelné a přechod k fázím sesouvání až zřícení může být velmi rychlý.

Svahy Červené hory jsou tvořeny mělkými hlinitokamenitými půdami s nízkým obsahem humusu. a jsou velmi náchylné ke vzniku sesuvů. Plochy bez stromové vegetace jsou porostlé travinami - metličkou křivolakou (Deschampsia flexuosa), třtinou chloupkatou (Calamagrostis villosa) a třtinou rákosovitou (Calamrostis arundinacea) a dále hlavně brusnicí borůvkou (Vaccinium myrtillus).

Lesní porost na ploše strží je tvořen dosazenými dřevinami olší zelenou (Alnus viridis), jeřábem ptačím (Sorbus aucuparia) a borovicí klečí (Pinus mugo), z 90 % ale smrkem ztepilým (Picea abies), což je z hlediska vysokého erozního ohrožení lokality zcela nevhodné.  Založit cílený nestejnověký smíšený porost, který by příznivě ovlivňoval odtokové poměry lokality (zvýšení vsaku vody do půdy s využitím hlubokořenících druhů dřevin), se dosud nepodařilo.
Plocha minulých sesuvů není dosud zcela stabilizována a území je stále silně ohroženo vodní erozí. Paty svahů ve spodních částech strží jsou silně podmáčené, jinde se vlivem vodní eroze vytvořily erozní rýhy a obnažená kamenná pole bez vegetace.

Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že chata a kostelík by mohly pod vrcholem Červené hory vypadat pěkně, jejich výstavba a existence je spojena také se zjevnými škodami a riziky. Užitek pro lidi je sporný – chata i kostelík budou využívány jen určitou částí návštěvníků; ostatním budou spíš na obtíž. Pro přírodu – a měli bychom si uvědomovat, že rostliny a živočichové mají také právo někde žít – je další manifestace lidské přítomnosti jen novou zátěží.
Máme v republice dost kostelů, do kterých téměř nikdo nechodí, máme hospody a hotely, které se sotva uživí. A na druhé straně: proč vytváříme biocentra, biokoridory, vyhlašujeme chráněné oblasti, EVL a ptačí oblasti, když to nemíníme brát vážně a kdykoliv na to máme dost peněz a kdekoliv se nám to hodí vzdáme se ochrany, zrušíme právo a ukrojíme kus krajiny ve prospěch zisku pod vlajkou tržního hospodaření.  

Pohlednice a obrázky:

1. Sesuvy kolem lokality 1921:
Chata a kostelík jsou vpravo nahoře. Doprava jde široká horizontální cesta, sesuv začíná nad ní; vpravo jde cesta šikmo dolů, sesuvy začínají na a nad cestou
2. Lokalita kolem 1900
Starý zděný kostelík z r.1846 a chata z r.1893
3. Lokalita asi 1938
Nový kostelík z r.1927 a rozšířená chata s přístavky. Vlevo dole zastřešená studánka.
4. Plánované stavby