Zpráva ze setkání Grundtvig v Bělověži 23. - 25. září 2012

Vloženo: 20.11.2013, Typ: Jiné, Vydáno: 20.11.2013

Loni v září jsme v rámci mezinárodního projektu „Krize biodiverzity a les jako příležitosti pro environmentální vzdělávání“ navštívili polský národní park Bělověžský prales. Setkání organizovala polská ekologická organizace Pracownia na rzecz Wszystkich Istot. Našimi průvodci byli Bogdan Jaroszewicz (vedoucí Geobotanické stanice ve Varšavě) a Wiesłav Walankiewicz (Univerzita přírodních a humanitních vědy v Siedlci), kteří přednášeli o flóře, fauně a historii tohoto území. Vedoucí správy národního parku byl natolik laskavý, že nám umožnil navštívit přísně chráněnou jádrovou zónu národního parku, která je nepřístupná pro naprostou většinu turistů.


Přečtěte si zprávu jedné z účastnic, Lenky Procházkové, o naší exkurzi a zajímavostech z Bialowieze.

Unikátnost Bělověžského parku spočívá v tom, že je to jeden z posledních nejzachovalejších pralesů nížinného charakteru v Evropě. Jako nejstarší polský národní park byl vyhlášen v roce 1921 a je zařazen na seznam UNESCO míst světového dědictví (World Heritage list). Dále patří mezi UNESCO světové biosférické rezervace a NATURA 2000. Tento prales se rozkládá podél hranic dvou států. Na polské straně se nachází třetina parku a na běloruské straně zbytek.

Prales disponuje výjimečně vysokou druhovou rozmanitostí lišejníků a stromů. Typickým znakem je patrovitost lesního zápoje: nejvyšší patro (~50 m) představuje porost jedle (Abies), druhé patro (~40-46 m) tvoří dub (Quercus), lípa (Tilia), topol (Populus) a borovice (Pinus), v dalším nižším patře (~20-30 m) roste například habr (Carpinus). Jedny z nejstarších stromových gigantů v Evropě se nachází právě v tomto pralese, jedná se o duby a borovice. Je na místě zmínit, že termín „nejstarší strom“ je druhově specifický, protože každý druh se dožívá jiného maximálního věku.

Bělověžský prales je význačný i vysokou biomasou mrtvého dřeva, která se pohybuje okolo 100 m3/ha. Je známo, že v průměru 5 let po smrti stromu začne mrtvé dřevo hodně intenzivně akumulovat vodu. A tak i přes nadbytek mrtvého dřeva zde nedochází k požárům. Kromě toho nová generace stromů roste na staré generaci, neroste přímo na zemi, kde se díky mrazům přes zimu mění velikost půdních agregátů a semenáče by se poničili. Ze starých stromů mladé stromky dále získávají i živiny a vodu. Houby rozkládáním celulózy v mrtvém dřevě uvolňují vodu, a tak je pro semenáčky rostoucí na mrtvém dřevě více vody k dispozici ve srovnání se situací na holé zemi.

Mrtvé dřevo je navíc domovem, úkrytem pro mnoho organismů. Výzkumy ukazují, že když bychom z lesa odstranili veškeré mrtvé dřevo, tak by z lesa zmizelo 60 % druhů. Mrtvé dřevo umožňuje prostorové rozrůzněná biotopu, např.: pádem stromu vznikne světlina, která je osídlena světlomilnými druhy atp.

Na cyklistickém výletě jsme navštívili královskou rezervaci, místo s největší kocentrací velmi starých dubů. Obvod kmene většiny z nich byl větší než 600 cm (měřeno 130 cm nad zemí). Pojmenování některých těchto starých dubů nám připomínalo významné postavy nejen z polské historie (např. dąb Władysław Jagiełło – dub Vladislava Jagellonského).

Nejzajímavější částí exkurze byla dle mého názoru demonstrace typických pobytových znamení místních druhů živočichů, např. veverky, kuny, datlíka tříprstého, bobra, zubra, vlka aj. Zubr (Bison bonasus), symbol Bělověžského pralesa, je kapitola sama pro sebe. Tento největší volně žijící suchozemský savec v Evropě je blízce příbuzný americkému bizonu, ve srovnání s ním je ale zubr trochu menší.

Okolo 500 jedinců žije ve větších či menších stádech na polské straně Bělověžského pralesa. Zvíře může dosahovat výšky v kohoutku až 1,9 m a váhy až 900 kg. Zubr bývá právem označován jako král lesa. Někteří z nás měli to štěstí a tohoto fantastického živočicha pozorovali poslední noc nebo brzo ráno před odjezdem. Historicky byl rozšířen v západní, střední, jihovýchodní Evropě a na Kavkazu. Avšak na konci 19. století už zbyly jen dvě populace zubra v Evropě – v Bělověžském lese a na západním Kavkaze. Na konci první světové války ve volné přírodě zcela vyhynul. Primárními důvody vyhynutí byly degradace habitatu a fragmentace krajiny, kvůli zemědělským aktivitám, konkrétně to znamenalo kácení lesů. Dalším důvodem bylo neomezené lovení a pytláctví. Kromě těchto primárních důvodů drastického poklesu populace zubra v Bělověži na konci 19. století byl dalším problémem nadstav srnců a jelenů, kteří zubrovi snížili dostupnost jeho potravy. V Bělověži pak byl navíc v průběhu 1. světové války zubr nemilosrdně vystřílen jako potrava pro německou armádu.

Naštěstí se díky ochranářským aktivitám podařilo krátce po 1. světové válce nalézt 12 plodných jedinců, kteří se nacházeli v různých soukromých chovech a evropských zoologických zahradách. Z nich se podařilo vzkřísit znovu populaci.

Bělověžský prales obývají 3-4 smečky vlka (Canis lupus), přičemž v každé z nich žije v průměru 4-5 jedinců. Jejich oblíbenou kořistí je zde jelen. Vlci ovlivňují mortalitu jelenů ze 40% (zbylých 45 % mortality má na svědomí člověk a 15 % ostatní vlivy). Hustota vlků je 2-3 jedinci na 100 km, takže už toho je jasné, že představa turisty, že „uvidím vlka za každým stromem”, je zcela nesmyslná. Měli jsme štěstí a nalezli alespoň vlčí trus. Díky přítomnosti vlka zde žije jelen v tzv. „krajině strachu“, krmí se jedině za neustálého pohybu. Jeleni žijí rozprostřeně po celém lese, aby se tak vyhnuli setkáni s predátorem, neshromažďují se na jednom místě. Toto potravní chování je příznivější pro vyšší efektivitu zmlazení lesa.
Dále zde z predátorů žije rys (Lynx lynx), jehož populace čítá dle průzkumů okolo 30 jedinců. Z masožravců se zde vyskytuje ještě norek americký (Mustela vison, Neovison vison) a psík mývalovitý (Nyctereutes procyonoides).

 

 

Po večerech nás čekaly přednášky o lišejnících, bezobratlých a dalších zajímavých tématech. V Bělověžském pralese bylo dosud nalezeno okolo 350 druhů lišejníků. Většina z nich má vazbu na určitý druh stromu, což se odráží v tom, že rozšíření lišejníků je limitováno distribucí daného druhu stromu. Bělověžský prales poskytuje široké spektrum odlišných mikrobiotopů pro lišejníky, ať to jsou různé druhy stromů ležících či stojících, s kůrou či bez kůry, na osvětleném místě či v zástinu.

Možná by vás zajímalo, čím se hlavně liší jednotlivé druhy stromů ve vztahu k lišejníkům. Vysvětlením je kyselost (pH) kůry, např. pH jasanu (Fraxinus) je bazické (pH=9), zatímco pH kůry smrku (Picea abies) je kyselé (pH=2,9).

Poslední večer připravil Adam Bohdan, hlavní organizátor setkání Grundtvigu v Polsku, velmi pěkné vegetariánské grilování pod širým nebem s kulturním zážitkem v podání lidových zpěváků. Mám-li shrnout celé setkání, byl to velmi krásný nezapomenutelný výjezd, na kterém účastníci z nevládních partnerských organizací z různých částí Evropy sdíleli svoje zkušenosti a zjistili, že Bělověžský prales je pokladnicí přírody.




autorka: LENKA PROCHÁZKOVÁ, dobrovolnice Hnutí DUHA, Friends of the Earth Czech Republic

 

Zprávu v angličtině a další výstupy ze setkání naleznete na https://pracownia.org.pl/grundtvig-poland

fotografie: Lenka Procházková a Tomáš Krajča