Problematika super- a hypermarketů – nadnárodních obchodních společností.

 

Problematika super- a hypermarketů - nadnárodních obchodních společností.

Super a hypermarkety jsou velkoplošné maloobchodní jednotky s prodejní plochou od 400 m2 až přes 5 000 m2. Jedná se o nadnárodní obchodní společnosti, které nemají povinnost nabízet produkty domácích výrobců.

Expanze super a hypermarketů škodí všem. Má negativní dopad na zaměstnanost , na domácí výrobce a malé obchodníky, na životní prostředí, na vzhled obce, na vlastní zaměstnance a v neposlední řadě i na zákazníky. Nejde však o žádný nezvratný trend. Nesouhlas veřejnosti už v řadě případů znemožnil jejich plánovanou výstavbu. Můžeme se o to pokusit i v našem městě.

Nové pracovní příležitosti?

Míjíte-li staveniště, na kterém se právě buduje další hyper- či supermarket, jistě si všimnete tabule s informací, kolik nových pracovních míst tato prodejna přinese. Vznik nových pracovních míst v regionu bývá jedním z častých argumentů pro ospravedlnění výstavby obchodních řetězců. Bohužel má zprovoznění každé další obří prodejny na zaměstnanost dopad spíše negativní.

Hypermarkety a supermarkety nabízejí především zboží od velkých nadnárodních firem a nemají zájem podporovat místní malovýrobce, což vede následně ke snížení počtu zaměstnanců pracujících v prvovýrobě a zpracovatelském průmyslu.Vzhledem k tomu, že malí obchodníci nemohou konkurovat velkým řetězcům, dochází v nich k propouštění v důsledku odlivu zákazníků. Řadu malých prodejců nakonec dovede cenový diktát k úplnému krachu.

Studie Státní univerzity v Iowě prokázala, že každé nové místo vytvořené firmou Wal-Mart znamená v důsledku ztrátu 1,5 pracovního místa. Za obchodní úspěch prodejních gigantů tak platíme podporou v nezaměstnanosti pro lidi, kteří jejich vinou přijdou o práci.

Kvůli vysokému zdanění práce a nízkému zdanění surovin se velké obchodní společnosti snaží pracovat co nejefektivněji a zaměstnat co nejméně lidí. Na srovnatelné prodejní ploše a v návazných dodavatelských službách tak pracuje v hypermarketu menší počet zaměstnanců než v maloobchodu. Zánik stejně velké prodejní plochy znamená více propuštěných než nově vytvořených pracovních míst.

Jak se dělá "nízká cena"?

Velké nadnárodní obchodní řetězce uplatňují velice tvrdou cenovou politiku. Díky hromadnému odběru zboží dosahují nižší hladiny cen, což jim umožňuje velmi Tvrdé jednání s výrobci, kteří musí často platit za to, aby jejich zboží bylo do obchodní sítě velkých prodejen vůbec zařazeno. A navíc kdykoliv se obřím společnostem zlíbí, mohou se obrátit na jiného výrobce třeba z duhého konce Evropy.

Jeden z triků, který supermarkety používají, jsou tzv. "zaváděcí poplatky", které požadují po výrobci za to, že uvedou na trh ve svém řetězci jeho nejnovější výrobek. Jakmile výrobce nezaplatí dojednanou sumu, supermarket ztratí o jeho výrobek zájem. Někdy jsou výrobci nuceni platit tzv. "nájem", údajně proto, aby si zajistili, že jejich výrobek bude vystaven na dobrém místě, aby se lépe prodával.

Tento druh obchodování mohou přežít jen velcí a dobře zajištění dodavatelé a tak, jakmile jsou supermarkety v nové zemi bezpečně zavedeny, nabízejí v naprosté většině zboží od takových mezinárodních potravinových gigantů, jako je například Unilever, Heinz a Nestlé. Menší výrobci jsou buď finančně vyčerpáni nebo se do nabídky supermarketů nedostanou vůbec. Zvláště když některé supermarkety odmítají jednat s kýmkoliv, kdo nemá dostatečnou výrobní kapacitu na to, aby svým výrobkem mohl zásobovat všechny prodejny jejich řetězce. Nestojí jim za to zavádět nějaký místní produkt pouze do dvou či tří svých obchodů. To vede k polarizaci potravinářského průmyslu, na jejímž konci jsou pouze dva druhy dodavatelských firem - mezinárodní giganti a drobní dodavatelé zaměřující se na obchod s lahůdkami a specialitami. Neexistuje nic mezi tím, takže rozvoj nových potravinářských firem je téměř nemožný.

Jaké jsou možné problémy spojené s výstavbou obchodních center?

Výběr lokalit

Nová obchodní centra jsou umisťována nejčastěji na nevyužité plochy v blízkosti obytných zón, které jsou z hlediska životního prostředí celkem bezcenné, nebo do příměstské krajiny v blízkosti významných dopravních tahů. Zde se zpravidla jedná o údolní nivy řek, pole a louky v blízkosti měst a obcí. Jelikož ve většině případů mají obchodní centra podobu přízemního samoobslužného domu s parkovacími plochami vně budovy, představují vždy značný zábor volné krajiny. Např. obchodní středisko o prodejní velikosti 15 000 m2 (v Olomouci např. hypermarket Globus na Pražské ul.) představuje celkový zábor 3,2 ha často kvalitní orné půdy (dle materiálu Ministerstva pro místní rozvoj "Územní souvislosti výstavby nových obchodních zařízení"). S růstem obchodních center kolem měst se tak vzdaluje krajina krátkodobé městské rekreace a v případě hlavního města Praha, s výjimkou některých tradičních lokalit, vzrostla vzdálenost od počátku 90. let 2-3krát (Incoma 1999). Výstavba nových obchodních center snižuje estetické hodnoty příměstské krajiny a znemožňuje volný pohyb živočichů v krajině. Jelikož neexistují žádné legislativní zásady, které by finančně zohledňovaly hodnotu krajiny, v níž je výstavba navržena, tak aby nové záměry byly směřovány do stávajících často minimálně využitých areálů a průmyslových zón, je lukrativnější pro každý nový záměr investovat své prostředky na "zelené louce".

Doprava

Výstavba velkých obchodních řetězců také vede k dalšímu rozvoji automobilismu. Zatímco drobní obchodníci si své zboží většinou obstarávají v okolí svého působiště, zboží prodávané v hyper a supermarketech se nakupuje ve velkém a následně přepravuje v kamionech na značné vzdálenosti. Ve Velké Británii dovážejí 95 % zboží z velkoskladů roztroušených po celé zemi. Průměrná vzdálenost hypermarketů od bydliště byla ještě před
nedávnem v České Republice 50 km, dnes je 30 km - na cestu k nim používá drtivá většina zákazníků automobil (malý nákup bez automobilu by se zde stejně - započítáme-li cestu a čas - nevyplatil). Jejich umístění na okrajích měst navíc způsobuje velké dopravní komplikace. Environmentální škody působené tímto rozbujelým transportem zůstávají přitom nezaplaceny.

Nově budovaná obchodní centra tedy přispívají k enormnímu nárůstu automobilové dopravy. Tento trend je podporován životním stylem propagujícím pohodlný nákup automobilem. U obchodů situovaných v centrech měst, kde je omezena možnost parkování a kam je dobrá dostupnost hromadnou dopravou, využívají zákazníci automobilů k nákupům v daleko menší míře. Naopak u velkých obchodních center, kde je výhodné parkování a dostupnost MHD je ve srovnání s automobilem omezená, je předpoklad použití automobilu za všech okolností
velmi vysoký.

Co přináší nové urbanistické pojetí ?

Dalším negativním důsledkem expanze hyper- a supermarketů je devastace přirozeného městského prostředí. To, že se obchody přesouvají na periferii, vede k vylidňování středu města. Tradiční ulice, lemované výklady, které dodávaly městům jejich ráz, postupně mizí, hlavní ulice přestávají přitahovat chodce. Malé obchody krachují jeden za druhým, namísto nich vznikají banky, herny či kanceláře. Ještě před třiceti lety tvořilo tržiště pod otevřeným nebem spolu s množstvím drobných obchůdků typickou součást veřejného prostoru většiny
západoevropských měst. Tento prostor, ve kterém se mohli lidé potkávat přímo a v blízkosti svých domovů, se vylidnil a proměnil v průjezdní zónu pro potřeby automobilů. Zbyl jen ostrůvek pěší zóny určený spíše pro turisty.

O samotném vzhledu těchto staveb, s přilehlými parkovišti pro tisíce automobilů, se snad ani nemá smysl rozepisovat. "Už někdo z vás někdy viděl hypermarket, který by nebyl ošklivý?" ptá se britský sociolog John Seymour. "Pokud někdo z vás holduje malování akvarelů či olejomalbě, už jste někdy pocítili touhu namalovat obraz hypermarketu?"

Kladivo na zaměstnance

Samostatnou kapitolou je vztah těchto obchodních řetězců ke svým zaměstnancům. Na jednu stranu přispívají k růstu nezaměstnanosti, na stranu druhou produkují armádu nízce kvalifikovaných pracovníků, většinou žen, často pracujících na snížený úvazek, s velice slabým platem a obvykle bez možnosti organizovat se v odborech. Existence řady zaměstnanců na částečný úvazek - lidí "na jedno použití" - umožňuje držet v šachu i pracovníky na plný úvazek a tlačit je k vyšším výkonům za nižší mzdy. Nároky na dovolenou mohou být přímo omezeny nebo nejsou uplatňovány z důvodů obav ze ztráty zaměstnání.

Skutečným průkopníkem mezi ostatními prodejními řetězci je v tomto směru Wal-Mart, zaměstnávající okolo 800 000 lidí. Pracovní místa nabízená u Wal-Martu patří k samému dnu ekonomického žebříčku a firma jen vzácně odměňuje zaměstnance vyšší než minimální mzdou.

Některé praktiky Wal-Martu ve vztahu ke svým zaměstnancům připomínají novodobou náboženskou sektu. Pracovní dobu začínají zaměstnanci společným skandováním názvu firmy, který v nich má posilovat sounáležitost s podnikem: "Dej mi W! Dej mi A! Dej mi L!". Další společně skandované heslo končí slovy: "...podívej, jak ti malí obchodníčci v centru brečí."

K zadávání výroby svého zboží si firma vybírá země minimálně "zatížené" mzdovými, zdravotními, bezpečnostními a ekologickými předpisy. Velkou část vyrábí asijské manufaktury, které zaměstnávají převážně děti, případně vězně. Televizní stanice NBC přinesla v roce 1997 reportáž o otřesných podmínkách v továrně na oděvy v Bangladéši, ve které pracovali pro Wal-Mart chlapci a dívky ve věku 9 až 12 let dlouho do noci za 5 centů na hodinu, načež nabídla divákům záběry z Číny, na kterých pro změnu vězni našívali na oblečení určené pro Wal-Mart cedulku "Made in America". V roce 1996 další televizní stanice odhalila, že v továrně v Hondurasu vyrábí pro Wal-Mart oděvy děti, nucené pracovat 75 hodin týdně, často i přes noc za 31 centů na hodinu.

Sleva není zadarmo

Slogan "Vždy nízké ceny" je pravděpodobně tím, který nejvíce láká potenciální zákazníky do útrob obřích prodejen. Mýtus nízkých cen je používán nejčastěji při rozjezdu nové velké prodejny - ve chvíli, kdy začne místní konkurence upadat, ceny se zvýší. Pro nadnárodní společnosti není problém udržovat i po dobu několika let cenovou hladinu na nižší úrovni tak, aby jí drobnější obchodníci široko daleko nemohli konkurovat, a pak, po jejich krachu, ceny opět zvednout. V té chvíli ale už nemají lidé v okolí možnost nakupovat nikde jinde (v dostupné vzdálenosti) než právě v hyper- nebo supermarketu. V září  2000 nařídil německý antimonopolní úřad třem velkým maloobchodním řetězcům působícím na tamním trhu (Aldi, Lidl a Wal-Mart) zvýšit ceny. Sítě hypermarketů totiž prodávaly základní potraviny jako mléko, olej či mouku za nižší ceny, než za jaké je nakoupily od dodavatelů. "Přínos pro kupující v podobě nižších cen je okrajový a dočasný, ale omezování menších prodejců těmito nefér překážkami je zjevné a trvalé,"             prohlásil úřad.

Vedle neporovnatelných výhod souvisejících s velikostí těchto společností (nižší provozní náklady, peníze na expanzi, detailně vypracovaná public relations a reklamní strategie, dokonalejší know-how atd.) dosahují obchodní řetězce nižší hladiny cen také hromadným odběrem zboží od výrobců, což jim umožňuje do značné míry diktovat si nákupní ceny výrobků. Menší výrobci tak raději prodávají své zboží za nižší ceny s důsledkem nižších zisků, než aby riskovali, že od nich obchod přestane odbírat jejich výrobky.

Tvrzení o nižších cenách v těchto prodejnách rozhodně neplatí plošně. Týká se jen malé části položek běžné každodenní potřeby (toaletní papír, pečivo, máslo atd.), u nichž zná většina kupujících obvyklé ceny a může je tak porovnávat s cenami konkurence. Americká reklamní asociace přinutila v roce 1997 společnost Wal-Mart, aby přestala používat slogan "Vždy, ale opravdu vždy nízké ceny!", protože se zjistilo, že tyto ceny se týkají jen 1 500 nejlevnějších položek, zatímco dalších 80 000 druhů zboží je vysoce ziskových.

Strategie, jak vytáhnout ze zákazníka co nejvíce peněz, je u obřích společností propracovaná do detailů, na první pohled netušených. Zde je několik příkladů: Pečivo se umísťuje do zadní části prodejny, tak aby zákazník při cestě za rohlíky prošel kolem dražšího sortimentu. Úzké uličky mezi regály jsou úzké právě proto, abyste jimi procházeli dostatečně pomalu. Velké vozíky vytvářejí optický klam malého nákupu. Sladkosti bývají umístěny v blízkosti front u pokladen a nabízejí tak dětem dostatek času k tomu, aby přinutily rodiče k jejich koupi. Méně známé nebo dražší zboží naleznete v regálech ve výši očí tak, aby upoutalo vaši pozornost, zatímco to známé nebo levnější bude pravděpodobně na úrovni podlahy.

S využitím informací z letáku "Příliš drahá sleva" a sborníku "Zaostřeno na hypermarkety", které vydalo občanské sdružení Nesehnutí sepsala.

Iva Rašnerová, 2002.

Pozn: Uvedené tiskoviny jsou k dostání v kanceláři Hnutí DUHA Olomouc anebo na http://www.hyper.cz.